Novofundlandský pes Amir

Deníček

Jarmak na oslavu Dne Země
Několik bláznivých dvounožců si na sobotu 25. dubna naplánovalo oslavu Dne Země. Snažili se tím, jako každý rok, donutit mnohem početnější dav dalších dvounožců, aby se na jeden den zastavili a přemýšleli o své domovské planetě.
Oslava měla podobu jarmarku a moje panička si vzala do hlavy, že netoužím po ničem jiném, než se na jarmark podívat. No co, při vycházkách do města sice musím poslouchat (což dělám hrozně nerad J), ale málokdy se při nich nudím. A navíc, stejně mi nic jiného nezbylo.  ;-)
Cestou na krnovské náměstí jsme potkali bandu dvounožců v modrých stejnokrojích, kteří s sebou nesli velmi zajímavé věci. Chtěl jsem ty nové hračky pořádně prozkoumat, ale v tom nejlepším zasáhla panička protivným „Nesmíš“. Brr, jak já to slovo nemám rád! Panička mi pak sice ještě cestou povídala něco o orchestru a jakýchsi trubkách, ale já už si hledal jinou zábavu.
Konečně jsme došli na náměstí a já poznal, že přeci jen bude sranda. Celé náměstí bylo zastavěné malými dřevěnými domky, ze kterých se linuly samé moc příjemné vůně (třeba taková klobáska moc dobře voní, ale vařená kukuřice taky není úplně k zahození. ;-) ). A všude bylo plno dvounožců, což se později ukázalo jako velmi důležité, protože si mě všichni (no, všichni asi ne, ale hodně jich bylo) fotili a bylo tam plno malých dvounožců, z nichž jednomu jsem při paniččině nepozornosti umyl sluneční brýle. :-)
Daleko jsme nedošli, když k nám přišel paniččin kolega. Docela ho mám rád – když jsem byl první den v novém domově, přijel pro mě autem, abych mohl být s paničkou v práci. A tak jsem se ani nebránil, když si mě na chvilku půjčil. Jen jsem mu trošičku otestoval jeho kondičku i sebevědomí. Pořád chodí do nějaké posilovny, tak jsem mu ukázal, že žádné zvedání činek není tak dobrý tělocvik jako krocení divoké zvěře. ;-) Ale měl jsem dobrou náladu, a tak jsem ho pozlobil opravdu jen trošičku. A navíc jsem měl jiné zájmy – potkali jsme jednu moc hodnou holčičku, která mi chtěla dát své perníkové srdíčko. Akorát, že zase přišla panička s tím svým „Nesmíš“. A taky ti dva velcí dvounožci, co holčičku doprovázeli, se netvářili moc nadšeně, že perník zbaštím já. Nevím proč, přece je mohl hřát pohled na to, jak mi perník chutnal, ne?  Ti lidi jsou prostě divní.
Ale tuto velkou ztrátu jsem si záhy vynahradil. U jednoho domečku jsem na pána v bílé zástěře dělal tak smutné a hladové oči (Oni mě doma trápí hladem, víte pane?), že se nade mnou smiloval a dal mi celý balíček Štramberských uší. To vám je dobrota! Až za ušiskama jsem se olizoval.
Pak mě panička chvilku nutila poslouchat něco, čemu říkala „dixík“. No, upřímně nic moc, dávám přednost jiné zábavě. Ale přece jen mě neunudili. Když začali zpívat o Avignonu, docela se mi to líbilo.
A taky tam byli koně. Viděli jste už někdy koně? Oni jsou dokonce větší než já! A jak zajímavě voní! Koukal jsem na ně rádnou chvíli a hrozně se mi líbili. Jen škoda, že mi panička nedovolila si s nimi hrát.
A taky se ze mě stala mediální hvězda. Druhý paniččin kolega paničku poprosil, abychom mu zapózovali u jednoho stanu s lavičkami. Panička hned souhlasila, ale já moc nadšený nebyl. Taky kdo by byl. Musel jsem stát na místě a nechat nějakého dvounožce, aby mi po kožíšku šmejdil nějakou hloupou plackou. Pořád mluvili o tom, že nemůžou najít nějakého Čipa, a tak na si na mě ten škaredý dvounožec vzal ještě i jakousi dlouhou tyčku. No ale to už jsem toho měl dost a při první příležitosti jsem tu tyčku kousl. Akorát, že nebyla moc dobrá a ani pak jsme nemohli odejít. Nakonec ale přece jenom toho Čipa našli (nevíte, kdo to je?) a já mohl jít pryč. A za to trápení pak dal paniččin kolega moji fotku do místních novin. A abyste věděli, jaký jsem krásný medvídek, panička dala všechny fotky z jarmarku do fotogalerie. :-)
Nejhezčí na celém dopoledni však byla cesta zpátky. Panička mě vzala do řeky, takže jsem si mohl pořádně zaplavat a trošku se vydovádět. Doma jsem si pak hajnul na kachličky, chladil si bříško a do večera odpočíval.
Žádné komentáře